Minulý týden jsem se vrátila z Rumunska, kde jsem mj. strávila 3 dny sama v horách. Jedno z kouzel rumunských hor je, že tam můžete být opravdu sami. Za celou dobu jsem kromě audioknihy, kterou jsem si pouštěla za bouřky, choulící se pod stromem, aby mi utekl čas, zvedla se nálada a zároveň jsem dala divoké zvěři vědět, že se tam nacházím (aby se mi mohla vyhnout), zaslechla lidský hlas pouze jednou, když se v dálce ozývali mezi sebou komunikující pastevci. A přesto jsem se necítila sama. Hory jsou kamarád. Zabaví vás, dají vám prostor pro reflexi, jsou pořád s vámi. A ještě se na ně tak krásně kouká! 🙂
“Chcete se se mnou vláčet celý den do kopce s dvacetikilovým baťohem na zádech?” nezní jako nejlákavější nabídka. Když to vláčení ale probíhá mezi stromy, ptáky a květinami, když člověk nemá ten den na práci vůbec nic jiného, než vylézt na kopec, jíst, pít a odpočívat a když se mu pak nad hranicí lesa naskytne pohled na okolní kopce a hory, z ne moc lákavé nabídky se pro mě stává sen. Nejsem výkonový typ. Není pro mě důležité, kolik toho ujdu, jak rychle nebo počet či výška vrcholů, které zdolám (i když cokoliv na 1602 mi udělá speciální radost 🙂 ). Já miluju výhledy. Obzvlášť, když jsou všude kolem vidět jenom hory. V tu chvíli se dostávám do kontaktu s něčím, co mě přesahuje, se životem jako takovým. Vnímám stáří, majestátnost i sílu hor. Jsou krásné a zároveň budí respekt. Zažívám čistou radost.
Dalším osvobozujícím momentem putování po horách je vědomí, že všechno, co k životu potřebuji, si nesu na zádech. Bramborová kaše z pytlíku k večeři, vločky k snídani, krekry s pomazánkou k obědu. Kolik mých starostí v životě plyne z toho, abych si obstarala něco, co vlastně k životu nepotřebuji? Kolik prostoru mi zabírají myšlenky nad věcmi, které nejsou důležité? “Život v baťohu” dodá “životu mimo baťoh” zajímavou perspektivu.
A pak přihází fáze sestupu. Tělo je plné endorfinů, mysl odpočatá, duše potěšená, pořád jsem napojená na přírodu, kolem mě samá krása a zároveň už je to taková odpočinková procházka, takže mohu vypnout. Přibližuji se své mimohorské realitě a zároveň tam ještě nejsem. Je to velmi cenný moment. Vytváří se prostor, aby se ukázalo právě to, co teď v životě potřebujeme. V poslední době se právě v téhle fázi mé tělo čistí od prožitých traumat. Dávno uložené emoce se uvolňují a odchází. Vzniká ve mě prostor pro věci nové.
Hory jsou pro mě kamarádem i tím nejlaskavějším terapeutem a dělá mi radost, když ho představuji dalším lidem, kterým může prospět :).
