Před třemi lety, po neúspěšné výpravě na nejvyšší Rumunskou horu Moldoveanu (vrchol nám nedopřálo počasí), si sedím v autobusu do města a najednou ve mě hrkne – já bych mohla být horský průvodce! Vygooglím si, že na to opravdu existuje vzdělání a s nadšením mě vlastním (bez jakýchkoliv dalších informací) otevírám novou kapitolu mého života.
Ač pocházím z Prahy, příroda byla díky mým rodičům velkou součástí mého dětství. Když jsem místo rodičů začala jezdit po výletech s kamarády, objevovali jsme převážně krásy Evropských měst a na víc než dekádu se příroda z mého života víceméně vytratila. Jednou jsme se s kamarádkou vypravily do Černé hory a já trvala na tom, že musíme navštívit místní národní park. Vyrazily jsme na jednodenní trek a já cítila, že prožívám návrat domů. Téměř se slzami v očích jsem nechápala, že tohle nedělám častěji. Postupně jsem začala do hor chodit víc a víc, až jsem se po svém výšezmíněném prvním delším treku v Rumunsku přihlásila do kurzu pro budoucí horské průvodce.
Do hor jsem do té doby chodila víceméně jako v devadesátkách s rodiči, s baťůžkem s mikinou, pláštěnkou a svačinou :). Na každém kurzu jsem se učila všechno úplně od základů – od práce s mapou a buzolou, přes první pomoc, záchranné transportní techniky, pravidla bivakování až po nouzové slaňování či záchranu z laviny. Naučila jsem se vnímat a poznávat stromy, kytky, ptáky, mraky (očividně se toho ve mě z učiva pro osmou třídu základní školy moc nedochovalo :D).
S každým kurzem mi do baťohu přibylo něco, bez čeho bych dneska nešla už skoro ani s košem 😉 (lékárnička, žďárák, buzola, KPZka, smice, karabiny, goráčovka…). Všechno pro mě bylo nové, cítila jsem, že jdu správným směrem, ale kromě nadšení jsem sama v sobě prožívala pocity méněcennosti a vlastní nedostatečnosti. Pořád jsem si připadala jako blbec, že nic nevím a že všichni jsou lepší než já. Před každým kurzem jsem byla v nervu a z kurzů jsem pak odjížděla nadšená. Kromě získávání nových dovedností to pro mě byla i velká cesta osobního rozvoje.
Zkouška profesní kvalifikace bylo téma sto pro sebe. Strachy a pocity vlastní nedostatečnosti se dostavovaly v plné síle. Měsíc před zkouškou jsem si prožívala takový osobně-rozvojový bootcamp. Jeden proces za druhým, strachy, traumata z dětství, všechno vyskákalo na povrch a já měla příležitost odžívat, čistit a integrovat. Zkouška samotná pro mě byla takovou větší maturitou. Třídenní hra nervů – zachovat klid a ukázat, co jsem se naučila. A děj se vůle boží (resp. zkušební komise 🙂 ). Něco se podařilo víc, něco míň a dohromady to dalo “splnila” a profesní kvalifikace “horská průvodkyně” je doma! 🙂
Od batůžku s pláštěnkou jsem ušla opravdu dlouhou cestu. A cesta to byla krásná! 🙂 Jsem obrovsky vděčná za všechno, co jsem se ve vzdělávání od Českého spolku horských průvodců naučila a že už do hor nechodím, jak Hurvínek do války. S radostí začínám psát další kapitolu mého života. Cítím, že hory i osobní rozvoj ke mě patří a hodlám se teď naplno pustit do tvorby horských programů a výletů s přesahem do osobního rozvoje. Horám a osobnímu rozvoji zdar! 🙂
